Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila Fišerová
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."
redakce

Redakce
Bylo by škoda vás ochudit o některé příběhy (jejichž autoři třeba nechtějí psát opakovaně). Najdete je na tomto redakčním profilu.

Moji milí čtenáři, blíží se naše čtvrteční setkání. Chci vás všechny, kdo nás čtete pozvat.
„Takže mi říkáš, že je vše v pořádku a že tě tady můžeme nechat samotnou? Teď se nejdřív pořádně vyspíš a pak se mi ozveš, jo?“ klade mi na srdce táta před odchodem z bytu, kde bydlím já, můj nejlepší přítel a naše tři kočky.

„Jasně, tati. Jsem v pohodě,“ odvětím, protože se cítím skvěle. Den začíná.

„Loučíme se tedy s tebou.“

„Dávej na sebe pozor,“ dodává máma ve dveřích.

Od cca prosince minulého roku jsem se začala cítit vážně divně. Postupně se to stupňovalo, nemohla jsem se zbavit myšlenky na smrt, i když jsem neplánovala nic, co by mi takhle ublížilo. Měla jsem několik sebepoškozovacích incidentů a začala jsem zase propadat sebedestrukci – alkohol, spousta prášků, jen abych usnula a prostě aspoň na chvíli nevnímala, že existuju. V práci i doma jsem zažila hodně dost nepříjemných stavů. Všechno mi padalo na hlavu, měla jsem pocit, že nezvládám vůbec nic, nerozuměla jsem tomu, co dělám, nešlo mi to ani v práci, ani v kapele, nahrnulo se toho moc a já nebyla schopná ničeho, pořád jsem myslela na to, že se brzo totálně zblázním, ale že to musím aspoň chvíli vydržet, abych splnila nějaké úkoly.

Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.

„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi přitom mrznou na jazyku.

Jsem vůbec dobrým člověkem? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná — divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.

JT Fixed Display