Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila Fišerová
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."

Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.

„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi přitom mrznou na jazyku.

Jsem vůbec dobrým člověkem? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná — divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.

„Dobře, tak já zařídím ten prodej, ale chci z toho 10 %, Kamilo.“ „Jak deset procent Radku? Vždyť to prodáme, abychom si přilepšili.“ „Jenže mně bude trvat dlouho, než najdu kupce, zhodnotím, který je ten správný a ještě to budu muset zařizovat. Sebere mi to spoustu času.“ „Nesnáším, když se na mně snažíš vydělat, Radku. Děda nám vždy říkával, ať se o sebe postaráme, a rozdělíme o poslední kůrku chleba, protože jednou zbudeme jen my dva. Ty se podle toho však nechováš. Neustále se na mně snažíš vydělat. Tohle není poprvé. Myslela jsem, že nás všechny ty problémy zcelily dohromady a děláme věci jeden pro druhého z lásky! Nebo to tak, cítím jenom já?“ „Ne, máš pravdu! Já teď jen nemám moc času a potřebuji vydělávat...“ 
Antibiotika mi zabrala asi po třech měsících. Přestaly se objevovat propady nálad. Přestaly mě bolet klouby. Přestala jsem mít konstantně zvýšenou teplotu. Začal mě bavit svět. Začala jsem věřit tomu, že to nejhorší mám za sebou. Že se z toho dostanu. Že se nenaplní prognózy o mé doživotní invaliditě. Jak se mi začalo ulevovat fyzicky, pomalu začaly ustupovat i úzkosti a záchvaty paniky. Po tři čtvrtě roce léčby Minocyklinem jsem mohla začít snižovat dávky antidepresiv.
Slyšela jsem, že se chystá návštěva našich příbuzných z druhého konce republiky. Chtějí mamku podpořit, jako minule.
JT Fixed Display