Zde si můžete přečíst příběhy lidí, kteří se setkali s duševní nemocí u sebe nebo u svých blízkých. Přiblíží Vám svoje úspěchy i strasti, které jsou reálnější, než filmové příběhy a televizní zprávy, které často líčí duševní nemoc velice zkresleně. Poznáte, o čem ta „duševní nemoc“ vlastně je, jak se s ní dá žít i přes všechny negativní důsledky, které přináší. Často pomůže, když to, co vás mohlo srazit na kolena, přetvoříte v něco pozitivního a smysluplného.
Možná, že po přečtení společně zjistíme, že jsme si v odvaze a chuti překonávat překážky všichni podobnější, než jsme si mysleli.

Příběhy a texty vyjadřují názory konkrétních přispěvatelů. Nemusí být ve shodě s názorem a postoji Práh jižní Morava, které poskytuje tento prostor pro jejich publikování.


Džana

Džana
"Džana? Džana. Mám paranoidní psychózu. Ale žiju tady a teď! Naděje na vyléčení umírá poslední."
Dori

Dori
"Jsem Dori. Mám schizoafektivní psychózu. Jsem blíženec. Vynásob tedy nespočet Dorotek dvěma a máš mě. Těší nás."
Silvie Chrudinová

Silvie Chrudinová
"Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS.
Je mi 23 let."
Markéta Dohnalová

Markéta Dohnalová
"Už 17 let se léčím na psychiatrii a bojuji o svou normalitu.
Letos mi bude 40 let."
c

Kamila Fišerová
"Jsem hodná, milá, zdvořilá, pracovitá, milující..."
Václac Rolenec

Václac Rolenec
"jsem vystudovaný chemicko potravinářský inženýr, v současné době Peer konzultant ve sdružení Práh."
inna davidova n

Inna Davidová
"Jmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let."

Mým největším problémem je vůle. Myslím si, že je to něco, co zná každý člověk s duševním onemocněním. Někdy je prostě hrozně těžké už jen vstát z postele, jít se umýt, najíst se, vyjít z domu. Sepsala jsem pár bodů, které jsou pro mě hodně důležité a pomáhají mi, když nejsem schopná cokoli dělat.

Několik nocí jsem pořádně nespala. Skoro nejím. Mám strašný úzkosti. Jsem úplně stažená do sebe. Ze všech sil se snažím to přežít. Jsem v takové divné křeči, která trvá už několik dní a nechce povolit. Nebrečím. Jen upírám svůj nepřítomný pohled někam skrz všechno, mám zaťaté všechny svaly, jako bych někam běžela, nebo lezla a je to strašně vyčerpávající. Nedovedu najít slova, abych popsala bolest, kterou prožívám.

Do blázince mě veze švagrová. Čekáme na příjmu. Kolem chodí divný zjevy. Fakt dost divný. Co tady dělám já? Iveta je víc zděšená, než já. Má slzy v očích. Já kupodivu ne. Je mi to jedno. Opět sada divných otázek. Sada důležitých formulářů. Koukám se skrz doktorku a setrvačností odpovídám. Jsem odeslána na oddělení. Posadím se do jídelny a čekám. Trvá to dlouho, než přijde doktor. Mezitím mě chodí okukovat pacienti. Vypadají docela normálně. Jsem unavená. Doktor je mladej týpek s dlouhýma vlasama. Za normálních okolností by mi byl asi i docela sympatickej. Ale vybalil na mě další sadu dotěrných otázek. Je to fakt únavné.
Zvoní budík. Je šest hodin ráno. Musím vstát, musím jet do práce, musím dokončit projekt, musím začít pracovat na novém projektu, musím se omluvit z večerního piva, protože to nemám šanci stihnout, budu ráda, když do desíti večer odešlu do Istanbulu podklady pro další marketingovou kampaň. Musím zavolat našim a říct jim, že žádost je podaná. Musím dodělat bráchovi a kamarádům to daňové přiznání, musím aspoň trochu uklidit, vyžehlit, vysát. Musím…musím hlavně rychle vstát a stihnout autobus, nebo bude průser.Je sedm hodin.
JT Fixed Display