Od cca prosince minulého roku jsem se začala cítit vážně divně. Postupně se to stupňovalo, nemohla jsem se zbavit myšlenky na smrt, i když jsem neplánovala nic, co by mi takhle ublížilo. Měla jsem několik sebepoškozovacích incidentů a začala jsem zase propadat sebedestrukci – alkohol, spousta prášků, jen abych usnula a prostě aspoň na chvíli nevnímala, že existuju. V práci i doma jsem zažila hodně dost nepříjemných stavů. Všechno mi padalo na hlavu, měla jsem pocit, že nezvládám vůbec nic, nerozuměla jsem tomu, co dělám, nešlo mi to ani v práci, ani v kapele, nahrnulo se toho moc a já nebyla schopná ničeho, pořád jsem myslela na to, že se brzo totálně zblázním, ale že to musím aspoň chvíli vydržet, abych splnila nějaké úkoly.

Pak jsem si jednoho dne, kdy jsem se ráno probudila a zase jsem brečela a klepala se, uvědomila, že nemůžu radit klientům, jak se zotavovat, když sama se akorát fyzicky likviduju a toužím po smrti. Vzala jsem si neschopenku a tři dny jsem jen ležela v posteli, spala, odpočívala a nebyla schopná z té postele vylézt. Po třech dnech jsem měla sraz s kamarády, doufala jsem, že mi to zvedne náladu, ale příšerně jsem se opila a bylo mi zle ze sebe samotné. Vrátila jsem se zpátky do postele a přemýšlela, jak z toho ven.

Pak jsem se jednoho dne probrala, vstala z postele a byla jsem na sebe hrozně naštvaná. Vyčítala jsem si svou neschopnost. Valilo se to na mě ze všech stran, všichni ode mě pořád něco očekávali a já zklamávala jak je, tak sebe sama. Naštvala jsem se na sebe, vrazila jsem si facku a vytáhla jeden ze starých prázdných sešitů ze školy a rozhodla jsem se, že si všechno to, co mi leží na zádech a nedovoluje vstát, rozepíšu do největších detailů a budu postupně ukrajovat a řešit věci tak, abych byla v pohodě a zvládala to, co mám a to, co chci.

Deníky mi neskutečně pomohly. Zažila jsem spoustu různých stavů přes hypománie až po hluboké deprese, které jsem řešila alkoholem, spoustou prášků a vytvářením jizev. Myslím, že jsem v té době byla dost zralá na hospitalizaci, ale jsem moc ráda, že jsem to zvládla sama a na domácí půdě, protože jen tak jsem mohla vyřešit věci, které mě trápili a vylepšovat své okolí a po malých krůčcích každý den vstát a bojovat za ten den samotný. Pořád jsem se topila v bahně a znova a znova se zvedala plná odhodlání, že toho hnusného Parazita prostě nenechám vyhrát. Věděla jsem, že jsem se ocitla uprostřed bitvy, ze které jsem nemohla odejít, ani ji nešlo prohrát, protože to by znamenalo úplný konec. Sbírala jsem veškerou energii, kterou jsem v sobě dokázala najít, až se mi povedlo vrátit se do práce s úžasným pocitem, že jsem tuto bitvu vyhrála a jsem zase silnější, motivovanější. Odezněly ty špatné stavy a příznaky, kterých si příště musím všimnout dřív, než mě úplně zahltí.

Až zpětně si uvědomuji, jak mizerně mi bylo před neschopenkou a myslím, že jsem na ni měla jít dřív a nemusela jsem tolik trpět. Na druhou stranu ten pocit, co mám teď, po vyhraném boji, je k nezaplacení a chci udělat všechno pro to, aby mi tenhle vyrovnaný stav zůstal a abych mohla inspirovat lidi, kteří prožívají to, co zabíjelo i mě.

 

A co mi vlastně pomohlo nejvíce? Byly to práve ony sešity, psala jsem si tam veškeré pocity, rozepisovala jsem si úkoly do všech podrobností, jen abych to dostala z hlavy a úkoly se řešily mnohem lépe. Snažila jsem se udržet si pocit, že to překonám a nenechám toho hnusného Parazita, aby mě zničil. Vyhlásila jsem mu válku a vyhrála jsem bitvu. Takže zkuste psát! Hodit to z hlavy na papír, pak to v té hlavě není a přitom se k tomu může člověk kdykoli vrátit :)

 

FAITH/FIGHT!

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display