silvie chrudinovaJmenuji se Silvie Chrudinová a je mi 23 let. Jsem vokalistka dvou kapel - ONA a LateXjesuS. Kromě toho ve volném čase ráda maluji, tvořím, píšu, chodím na procházky, koncerty a na urbex. Jsem extrovert a mám kolem sebe ráda spoustu lidí. Ráda bych pomáhala lidem s duševní poruchou, protože ji sama mám a vím, jak to ní může být těžké.

Zpět: Zobrazit Přiběhy lidí kteří se setkali s duševním onemocněním


Od cca prosince minulého roku jsem se začala cítit vážně divně. Postupně se to stupňovalo, nemohla jsem se zbavit myšlenky na smrt, i když jsem neplánovala nic, co by mi takhle ublížilo. Měla jsem několik sebepoškozovacích incidentů a začala jsem zase propadat sebedestrukci – alkohol, spousta prášků, jen abych usnula a prostě aspoň na chvíli nevnímala, že existuju. V práci i doma jsem zažila hodně dost nepříjemných stavů. Všechno mi padalo na hlavu, měla jsem pocit, že nezvládám vůbec nic, nerozuměla jsem tomu, co dělám, nešlo mi to ani v práci, ani v kapele, nahrnulo se toho moc a já nebyla schopná ničeho, pořád jsem myslela na to, že se brzo totálně zblázním, ale že to musím aspoň chvíli vydržet, abych splnila nějaké úkoly.

Mít psychickou poruchu je těžké samo o sobě. O to je to však horší, když to nechápou lidi kolem. Je dobré mluvit o své nemoci před ostatními? A jak jim vysvětlit, co je to vlastně za nemoc? Jak jim vysvětlit, že to JE nemoc? Jak se nestydět za to, že jsem "blázen"?

Něco se děje. Chci vstát z postele, ale nejde to, nemám vůli. Cítím mrazení v zádech, jako by mi něco sedělo za krkem. Je to jako černé pulzující slizké upírské stvoření, které vylézá z mých zad a postupně prostupuje celým mým tělem. Je to on, ten tvor žijící uvnitř mne, ten, který mi komplikuje život, ten který mě nenechá dělat to, co bych měla a nutí mě ubližovat si. Je tady. Je to můj parazit.

Mým největším problémem je vůle. Myslím si, že je to něco, co zná každý člověk s duševním onemocněním. Někdy je prostě hrozně těžké už jen vstát z postele, jít se umýt, najíst se, vyjít z domu. Sepsala jsem pár bodů, které jsou pro mě hodně důležité a pomáhají mi, když nejsem schopná cokoli dělat.

Chtěla bych se s vámi podělit o to, jaké to pro mě bylo v psychiatrické léčebně. Věřím, že jsou mezi vámi tací, které to zajímá. Možná máte někoho blízkého, kdo si prochází těžkým obdobím, nebo dokonce vy sami zvažujete pobyt v „blázinci“. Jaké to bylo pro mě? Co mi to dalo? Pomohlo mi to? A jaké to tam vůbec je? Nebudu se rozepisovat o tom, co předcházelo mé hospitalizaci, to už víte z předešlého článku.
Jmenuji se Silvie, letos mi bude 23 let a mám bipolární poruchu. S psychickými problémy se léčím už od dětství. Od 12-ti let beru léky na úzkosti.

Všechno začalo jednoho dne ve škole, kdy jsme měli výtvarnou výchovu. Dostali jsme prázdný papír a měli jsme malovat cokoli, co nás napadne. Všichni malovali, až na jednoho spolužáka, který odevzdal prázdný papír s tím, že mu utíkají myšlenky, že nemůže malovat. A já v tu chvíli viděla, jak mu ty myšlenky utíkají z hlavy. Přišla jsem domů celá nadšená, že jsem viděla auru, a naši mě vzali k doktorovi.
JT Fixed Display