Na Vánoce roku 2015 se do krátce otevřeného skupinového chráněného bydlení Křenová přišli podívat jeho noví obyvatelé pánové Petr a Pavel (jména nejsou pravá). Po více než třiceti letech hospitalizace v Psychiatrické nemocnici Černovice se jim naskytla nečekaná možnost nalézt domov. Na jaře roku 2016 nastoupili cestu k samostatnějšímu životu, která nepřekvapuje jen je, ale i pracovníky, kteří je na ní doprovázejí. Společně se o tuto jedinečnou zkušenost podělili v následujícím rozhovoru.

Nejvíc mě dojalo, když mi po letech někdo popřál k narozeninám

Jak vzpomínáte na dlouhá léta strávená v psychiatrické nemocnici? Jak vypadal váš běžný den?

Petr: Na dobu v léčebně nevzpomínám rád. Nerad se k tomu vracím. 

Pavel: Moc dobře ne. Jsem rád, že už to mám za sebou. Každé ráno jsme museli velmi brzy vstávat, obvykle kolem páté hodiny ranní. Každý den vypadal stejně. Chodil jsem pracovat buď na zahradu, nebo do kuchyně, kde jsem byl po ruce při přípravě jídla nebo umývání nádobí. V kuchyni jsem pracoval něco málo přes dvacet let. Občas jsme jezdili na výlety.

Byli jste v nemocnici déle než mnozí zaměstnanci, necítili jste se jako „mazáci“ nebo „průvodci“ ostatních? Myslíte, že jste tam po takové době hráli už trochu jinou roli než běžní pacienti?

Pavel: Ano, byli jsme už takoví mazáci. Znali jsme různé kličky. Věděli jsme, co máme dělat, abychom měli určité výhody. Tím pádem se k nám i personál choval slušně. Vnímali nás jinak než ostatní. Dovolovali nám věci, které jiným neprošly. Měli jsme protekci (smích). Mohli jsme například spát, jak dlouho jsme chtěli, chodit častěji ven apod. K těmto výhodám jsme se ale museli dopracovat. Byly za odměnu, za to, že jsme pomáhali na oddělení – chodili jsme na poštu, na nákupy.
 
Petr: Ostatním pacientům se to moc nelíbilo, to naše mazáctví… Ale nepomohlo jim to (smích).

Jak vypadal váš přechod do chráněného bydlení? Na co bylo těžší si zvyknout a co vás naopak hned od začátku těšilo? Co vám to přineslo nového?

Pavel: Nevím, kdo přesně se zasloužil o to, abychom mohli bydlet tady. Nejspíš paní primářka na oddělení. Nejdříve jsem se přišel podívat s Petrovou opatrovnicí. Pořád jsem si myslel, že už v životě nevyjdu ven, a že v nemocnici zůstanu nebo půjdu do nějakého ústavu. Nechtěl jsem tomu věřit. Byl jsem moc rád. Je to tady úplně jiné… Na nic obtížného si nevzpomínám. Jsem tady od samého začátku velmi spokojený. Snad nejvíce, jak jsem kdy v životě byl. Setkávám se tady především s jiným jednáním. Jsem v příjemném prostředí. Pracovníci chápou, čím vším jsem si prošel, a berou mě takového, jaký nyní jsem. Dostal jsem se mezi lidi, kteří pomáhají člověku, jenž kdysi klopýtl. Nejvíce dojatý jsem byl, když jsem měl narozeniny. Poprvé po několika letech mi někdo popřál… Nebo takové společné Vánoce či Velikonoce… Je to krásné.

Petr: Nejlepší je asi ta samostatnost. Máme volnost a můžeme si v podstatě dovolit cokoliv…

Jaké je to teď? Jak se váš život změnil? Vypadá váš den jinak? Kam rádi chodíte, co rádi děláte? Je něco, co jste dříve nemohli, nebo pro vás bylo obtížné?

Petr: Máme tady daleko lepší podmínky než v léčebně. Tam musel být člověk „poslušný panák“. Tady si můžeme dělat svoje – máme volnost. Berou ohledy na naše potřeby. Máme se tady výborně. Složitější je to akorát někdy se spolubydlícím.

Pavel: Výborné… Ráno vstaneme a jdeme si nakoupit. Někdy si přispíme (smích). Zejména pak tehdy, když se díváme dlouho na televizi (smích). Jinak uklízíme, vaříme nebo si zajdeme někam na oběd. Je to tady volné, po obědě si můžeme jít lehnout, když chceme (smích). U vaření se vždycky zasmějeme. Už se nám i stalo, že jsme něco spálili (smích). Chodíme také do města, setkáváme se s ostatními tady na Křenové. Máme společné aktivity – byli jsme na Špilberku, v Lužánkách nebo v Obřanech. Sami pak jezdíme po výletech. Minulý rok jsme byli v Mikulově. Letos v Předklášteří u Tišnova a na Pernštejně. V nejbližší době bychom chtěli jet do Žďáru nebo do Kutné Hory. Je to výhoda, že můžeme jet úplně sami. S pracovnicemi si pouze zavoláme, zda je vše v pořádku.

Co pro vás znamená domov? Jak se vám daří ve společném bydlení?

Petr a Pavel společně: Jak se to vezme… Tady jsme skoro jako doma. Spíš určitě jako doma. Jako kdybychom byli u rodičů. V personálu tady máme oporu a můžeme se na něj kdykoliv s čímkoliv obrátit.“

Pavel: Nám dvěma ano, my dva si rozumíme vždycky, ale s ostatními je to někdy problém – jsou ve srovnání s námi mladí, nezkušení a někdy se neshodneme. Ale nestěžujeme si (smích).

Přinášejí nám naději a potvrzení, že naše podpora má smysl

„Jde o fascinující příklad z praxe,“ uvádí metodik Podpory bydlení Václav Buchta, DiS., který v Prahu působí již deset let. „Přinesl mi velkou naději, kterou v sobě mohu chovat a předávat ji dalším pracovníkům a klientům. Petr a Pavel nám dokázali, že navzdory vyššímu věku a tak dlouhé hospitalizaci na sobě člověk může pracovat a posunout se z ústavního typu léčby do běžného života.

Někteří by si mohli myslet, že pro pány těsně před důchodovým věkem je nejvhodnější už jen čekat na umístění v domově pro seniory. Pro naši službu byl tento případ velkou výzvou, zda je možné Petra a Pavla po tak dlouhé hospitalizaci znovu začlenit do běžné společnosti. Říkali jsme si však, že i kdyby měli jen počkat na jiný typ služby, tak by to pro ně mohly být smysluplně strávené roky v lepších podmínkách, než poskytuje ústavní zařízení. Velmi nás v tom podpořila naše psychiatrička MUDr. Ivana Sedláčková, na jejíž odborný názor jsme se mohli spolehnout,“ dodává Václav Buchta.

V skupinových chráněných bydleních Prahu každý půl rok pracovníci spolu s klientem vyhodnotí jeho pokrok a definují další cíle podle situace. Pokud se klientovi daří a je schopen přejít k samostatnějšímu typu bydlení, začíná se připravovat na přechod a pracovníci intenzivně hledají možnost, jak jej uskutečnit. Václav Buchta je přesvědčen, že Petr a Pavel se blíží k bodu, kdy budou potřebovat mnohem méně podpory, než dřív: „Ověřili jsme si, že pokud má člověk zájem se dál rozvíjet, naše služba mu má co nabídnout. Dá se říct, že jde o naše nejšikovnější klienty, kteří mají potenciál se už po roce a půl tréninku samostatnějšího fungování začít připravovat na následné bydlení. To je v případě našich klientů, kteří potřebují intenzivní podporu, poměrně krátká doba. Rádi bychom je podpořili v jejich další seberealizaci a rozvoji schopností."

Pracovnice v sociálních službách Bc. Monika Krejčí, DiS., která rozhovor s pány zaznamenala, představuje také svůj pohled na minulý rok a půl spolupráce. Názorem přispívá i její kolegyně Ilona Slezáková, DiS. Obě provázejí klienty na cestě k samostatnosti již od samého počátku.

Jak se v chráněném bydlení život Petra a Pavla změnil, a co k tomu nejvíce přispělo?
 
Na začátku spolupráce bylo vidět, že oba pánové stále žijí „pod režimem nemocnice“. Sami sebe vnímali jako pacienty. Neuměli vyjádřit svá přání a potřeby. Nyní vystupují jako dva sebevědomí muži, kteří jsou schopni se sami za sebe rozhodnout. K této změně pravděpodobně nejvíce přispělo, že pánové vnímají nehodnotící a rovný přístup, který k nim všichni naši pracovníci udržují.

Petr i Pavel jsou velice aktivní a zdatní. Velmi ochotně a rádi se zapojují do všech činností v bydlení. Překvapila nás jejich velká chuť do života a touha učit se nové věci. Nejvíce je těší vaření. Mají rádi klasická česká jídla, která už z části zvládají připravit sami. Úklid zvládají již zcela samostatně. Zajištění celkového chodu domácnosti tak pánům nedělá problém. Pavel se dokonce rozhodl pro poznání moderních technologií. Ve svém věku si koupil první mobilní telefon a, s podporou pracovníků, pravidelně trénuje jeho ovládání. Kromě mobilního telefonu trénuje i návštěvu banky a výběr peněz z bankomatu. 

Co vám osobně dala spolupráce s Petrem a Pavlem? Co si spolu nejvíce užijete?
 
Dovolujeme si říci, že spolupráce s Petrem a Pavlem je pro všechny pracovníky nesmírně obohacující a  inspirativní. Je radost s nimi pracovat. Každý nácvik či rozhovor je doprovázen příjemnou atmosférou, která vychází z jejich pozitivního naladění. Jejich vystupování je k pracovníkům i k ostatním klientům velice slušné.
Myslíme si, že jak pro pracovníky, tak pro Pavla a Petra bývají nejsilnější chvíle, kdy pánové prožívají poprvé něco, co si během hospitalizace nemohli dovolit. Z běžného posezení v parku nebo návštěvy nákupního centra se pak stává velice příjemný a emotivní zážitek pro obě strany.

Je něco, co byste jim přály? Nějaký další krok na cestě k samostatnosti?
 
Oběma pánům bychom popřály zejména PEVNÉ ZDRAVÍ a mnoho spokojených výletů a dovolených, které si společně plánují. Do budoucna i to, aby měli ještě příležitost vyzkoušet si znovu samostatně bydlet.

Pavlovi bychom přály, aby znovu intenzivněji navázal kontakt se svojí rodinou a podle možností se s ní osobně setkal a samotné setkání ustál v psychickém zdraví. Konkrétně jde o jeho sestru, společně nebyli v kontaktu přes jedenáct let. Pavel se momentálně nachází ve fázi, kdy sestře za podpory pracovníků alespoň jednou týdně zavolá. V blízké budoucnosti by ji rád navštívil. Setkání bude pro oba pravděpodobně velmi psychicky náročné. 

Petra a Pavel jsou nerozlučnými kamarády již mnoho let. Z tohoto důvodu také přišli do bydlení společně. V souvislosti s přáním do budoucnosti nás trápí myšlenka , že nastane chvíle, kdy jeden z nich zůstane na tomto světě sám. Proto bychom jim přáli, aby v takovou chvíli nezapomněli na podporu druhých – jak klientů, tak nás pracovníků.

Václav: My už ten happy-end žijeme.

V chráněném bydlení Křenová organizace Práh jižní Morava, z.ú. poskytují tři pracovnice v sociálních službách devíti klientům podporu dvanáct hodin denně včetně víkendů a svátků. Za rok a půl své existence je téměř permanentně 100% obsazené. Lidé se tu učí hospodařit s penězi, starat se o domácnost, projednat potřebné záležitosti na úřadech, převzít zodpovědnost za svůj zdravotní stav. Jsou podporováni v pěstování mezilidských vztahů a smysluplném trávení volného času. V druhém skupinovém chráněném bydlení Prahu na Tuřanské je podpora méně intenzivní. Jedna pracovnice v sociálních službách zde je k dispozici osm hodin denně ve všední dny. Celkem čtrnácti klientům z Křenové a Tuřanské se věnuje jedna sociální pracovnice. Další službou podpory bydlení je provázení klientů, kteří bydlí samostatně v městských bytech či ve vlastních domovech, v takové míře, aby si bydlení navzdory potížím s duševním onemocněním udrželi. Ve všech případech je cílem vést klienty k tomu, aby službu v důsledku nepotřebovali.

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display