Kamila Fišerová foto

Jmenuji se Kamila a u třech členů mé rodiny byla diagnostikovaná bipolární porucha, a proto se tímto tématem zabývám již od dětství. V mém okolí nebyl nikdo se stejnou zkušeností, a tak jsem se s tím musela vyrovnávat po svém. Celých 20 let svého života jsem strávila ve strachu, že jako dcera, neteř a vnučka nemocných také onemocním.

Rozhodla jsem se však, že to tak nenechám. Až do 18 let jsem byla rozhodnutá, že zůstanu sama a bezdětná. Postupně jsem se však začala dívat na toto onemocnění jako na požehnání, které budeme-li chtít, nás může ohromně posunout vpřed. Může to být dar, který sblíží celou rodinu a pomůže překonat bolesti a strachy jednotlivých členů. Nebo se může stát ničícím tornádem, které rozmetá naše životy a my je budeme jen těžko skládat zpět.

Každý den cvičím jógu a snažím se meditovat v každém okamžiku. Ráda tancuji, běhám, kreslím obrázky, setkávám se s přáteli, miluji přírodu, čtu knížky.

Již téměř rok pracuji v Montessori jesličkách. Tato práce mě každý den inspiruje a zároveň osvobozuje. Postupně se o tom budu zmiňovat ve svých příbězích...

Děti mě učí, jak je důležité něžně, čistě a s důvěrou přistupovat k duši dospělého, i v případě, že je zraněná. Všichni totiž potřebují naši nezlomnou důvěru v jejich schopnosti i v časech temna, ikdyž ji ztratili.

Zpět: Zobrazit Přiběhy lidí kteří se setkali s duševním onemocněním


Píšu už několikátý příběh. Mám v hlavě spoustu témat, ale málo času. Takže vždy jen rozpracuju další a další příběh, ale ty předchozí nejsou stále dokončené, takže je nemohu publikovat. O víkendu jsou totiž vždy důležitější věci na práci, takže mi stále nezbývá čas. Začínám z toho být už pěkně otrávená. Mám spoutu rozdělané práce, která není dokončená a cítím stále větší nervozitu. Zavřu oči a vnímám to naštvání. Chce se mi křičet. Rozčiluji se na každého, kdo přijde a znovu a znovu po mně něco chce. A najednou mi to dochází! Vždyť účel těchto příběhů měl být můj posun. Chtěla jsem se ze všeho vypovídat, a tím se srovnat se svojí minulostí. Těšila jsem se, že jakmile popíšu celou svojí cestu, tak se rázem všechno uvolní a já se budu moci zase volně nadechnout. Ale teď už to není pravda. Svazuje mě to. Brzí mě to od života. Neustálé přemýšlení o mé minulosti, mě nutí se stále znovu a znovu zamýšlet nad mojí minulostí a mýma bolestma. Jenže já mezitím začala žít život, o kterém jsem snila. V práci jsem spokojená, partnersví mi také klape. Mám spoutu koníčků a vizí do budoucnosti. Problémy svých rodičů si už nepouštím do hlavy. Respektuji, že je to jejich život a oni jsou za sebe zodpovědní. To oni sami si musí pomoci. Takže kdo mě pořád brzdí? To přeci já sama! Sama jsem se zaklela. Řekla jsem si, že se posunu, až sepíšu svoji dosavadní cestu, ale já se mezitím dávno posunula. A jediné co mne zpomaluje, jsem já sama a moje myšlenky. Takže nyní už jen stačí se odprostit od minulosti. Už ji v sobě nemusím stále řešit, omýlat do kola a přemýšlet v každé situaci, co z minulosti mi to způsobuje. Mohu se prostě uvolnit a žít. Je to jenom na mně, kdy si řeknu: stop! Už žiju. Moje minulost je mojí součástí, ale už se jí nenechám brzdit každý den. Sepisování příběhů mělo v mém životě velkou roli, pomohlo mi to překonat ten začátek. Odrazit se ode dna. Ale teď potřebuji opravdu vstát a jít dál. Zaměřit svojí pozornost na přítomnost s občasným pohledem do budoucnosti. Protože jenom tak, mohu jít skutečně dál. To co potřebuji, je se odprostit od starých myšlenek a věčného nazírání na svoje bolesti a zbavit se tohoto zlozvyku rýpání se ve svých bolestech. Je čas jít. Je čas žít!    
Komentář (0) Zhlédnutí: 28
Vytvořme si svoji neochvějnou víru a nikdo nás nezboří. Nikdo nad námi nebude mít sílu. Díky tomu, zůstaneme vnitně svobodní v jakékoliv situaci. Nejkouzelnější je, že je zcela na nás čemu budeme věřit. Jaké náboženství zvolíme. Či budeme vyznávat, pro nás nějaké vnitřně silné věty.

Jde totiž vždy o to, jakým způsobem se díváme na náš kadodenní život. Uvedu příklad. Ujede nám ráno autobus a přicházíme pozdě do práce. Můžeme být po cestě do práce ve stresu, přemýšlet, co na to řekne šéf a potom mít zničenou ještě půlku pracovní doby. A nebo na to můžeme nazírat jako na speciální okamžik. Rozhlédnout se kolem a přemýšlet, proč se nám to asi stalo? Možná uvidíme nový obchod, který se otevírá, v pozdějším autobuse potkáme kamaráda, které jsme neviděli několik let, stihneme se po cestě zamilovat, nebo se vyhneme autonehodě. Může nás potkat cokoliv, stačí se jen rozhlédnou a vnímat přítomný okamžik.A stejným způsobem můžeme nazírat na náš život. Proč se mi to stalo? Jak jsem se sem dostal/a? Co mi to má říct? A kam chci směřovat?Je jenom na každém z nás, kam nasměrujeme naši pozornost. Máme na vybranou. Zda budeme vstávat s pocitem, že každý den stojí za nic. A nebo se zaměříme na nějaký bod/cíl, ve který věříme a půjdeme pomalýma krokama k němu.  Když v nic nevěříme, spoléháme se na to, co nám řeknou ostatní. Doufáme, že někdo příjde a dodá nám sílu, energii. Potěší nás. Podpoří nás nějakýma kouzelnýma slovama. Ale co když nikdo dlouho nepřichází? Tak jsme čím dál více smutnější a smutnější. Zkrátka jsme absolutně odkázani na naše okolí. Je to jednoduché. Když někdo příjde, jsme spokojení. Když nikdo nepřijde, jste smutní. Necháváme se ovládat okolím.  Krásné na všem je to, že každý je zodpovědný sám za sebe a v to, v co věří. Může to být: boží prozřetelnost, synchronicita, náhoda, láska, víra v přírodu, víra v lidi, v lásku, víra v to, že teď a tady jsem na správném místě. Každý z nás by si měl stanovit v co věří, tím pádem bude mít moc sám nad sebou. Čemu tedy budeme věřit od dnešního dne?
Komentář (0) Zhlédnutí: 28
Zdravím všechny naše čtenáře. Ráda bych Vás pozvala již tento čtvrtek do Café Práh, kde spolu budeme sdílet spoustu neobyčejných zážitků z našich životů. Moje povídání bude zaměřeno na to, jak jsme prožívala taťkovu nemoc, jaký byl náš život, jaký to na mě mělo dopad a co nám doma fungovalo. Budu velmi ráda, za jakékoliv otázky a sdílení zkušeností.
Komentář (0) Zhlédnutí: 431
„Dobře, tak já zařídím ten prodej, ale chci z toho 10 %, Kamilo.“ „Jak deset procent Radku? Vždyť to prodáme, abychom si přilepšili.“ „Jenže mně bude trvat dlouho, než najdu kupce, zhodnotím, který je ten správný a ještě to budu muset zařizovat. Sebere mi to spoustu času.“ „Nesnáším, když se na mně snažíš vydělat, Radku. Děda nám vždy říkával, ať se o sebe postaráme, a rozdělíme o poslední kůrku chleba, protože jednou zbudeme jen my dva. Ty se podle toho však nechováš. Neustále se na mně snažíš vydělat. Tohle není poprvé. Myslela jsem, že nás všechny ty problémy zcelily dohromady a děláme věci jeden pro druhého z lásky! Nebo to tak, cítím jenom já?“ „Ne, máš pravdu! Já teď jen nemám moc času a potřebuji vydělávat...“ 
Slyšela jsem, že se chystá návštěva našich příbuzných z druhého konce republiky. Chtějí mamku podpořit, jako minule.
Maminka brečí v noci do polštáře. Myslí si, že ji neuslyšíme, ale mne neoblafne. Věděla jsem, že to přijde. Taťka už byl moc přepracovaný. Nechápu, že mi to neřeknou rovnou, bylo by to pro mne lepší.
Proč se mi ve škole děti smějí, že je můj taťka v nemocnici? Cožpak se jim já směju, že je jejich babička v nemocnici se zlomenou nohou? Ne! A upřímně je mi jí líto, protože ji to musí opravdu bolet. Tak jaký je v tom rozdíl? 
"Maminko, proč pláčeš? Je to kvůli tomu, že nemáme peníze?" "Jak to víš, maličká?" "Slyšela jsem Tě včera, jak jsi se modlila k Bohu, aby nám pomohl vyjít s úspory, které máme. Vždyť dnes děda přijel a dal Ti peníze do  kapsy. Moc dobře jsem to viděla, i když se to snažil udělat nenápadně." "Ano je to, kvůli tomu Kamilko. Copak budeme, dělat později? Budeme mu to muset, jednou vrátit, Kami. Ty jsi však na tyto starosti malá a neměla by ses jimi trápit." "Já to zvládnu, mami." "Jdi si hrát." "Maminko, copak ty to nechápeš? Vidíš ten zázrak? Pomodlila jsi se, věřila a přišla pomoc. Pán Bůh se o nás postará. Neodmítej jeho pomoc, jenom kvůli tomu, že Ti přišla jinou formou, než bys čekala."
Komentář (0) Zhlédnutí: 502
"Tati, pojď mi, prosím přimontovat poličku do pokoje". "Já nemůžu. Mam depresi. Řekni Radimovi". "To mi říkáš už tři měsíce. Vnímáš mě vůbec? Prober se! Buď tu se mnou. Postav se zase na nohy, začni chodit do práce. A buď zase normální! Já už opravdu nevím, co s tebou!"
 
Nejde mi to. Nejde mi to…!!!! A hned po dvou neúspěšných pokusech začne plakat. Ve dvou a půl letech ještě nemá dostatečnou trpělivost sám se sebou. Nereaguji na jeho kritické sebehodnocení a přistupuji k němu s důvěrou ve všechny jeho schopnosti. Pokládám ruku na jeho rameno a klidným hlasem mu sděluji: „Vedl sis dobře, nabízím Ti svoji pomoc.“
JT Fixed Display