inna davidovaJmenuju se Inna Davidová a je mi 38 let. V průběhu léčby mi bylo stanoveno několik méně či více děsivých diagnóz. Nicméně myslím, že periodická depresivně úzkostná porucha by tak mohla odpovídat realitě. V tuto chvíli, díky bohu, v remisi. Už několik let.

Budu vám vyprávět svůj příběh, ani ne tak proto, abyste zjistili, jakým obdobím temna jsem si musela projít, ale hlavně proto, abyste věděli, že se z toho dá dostat. Ačkoliv v některých etapách tomu nevěříte ani vy a dost možná ani nikdo ve vašem okolí. A nejenže můžete začít znovu fungovat, můžete být silnější a můžete mít svůj život rádi. A hlavně můžete mít rádi sami sebe. Ale abych nepředbíhala…

…můj příběh začíná asi tak před osmi lety a z nejhoršího jsem se dostala po cca třech letech. Dlouho jsem si myslela, že o tyto tři roky jsem přišla. Ale s odstupem času vím, že měly svůj smysl. Budu Vám vyprávět jak to začalo, jak probíhala léčba, jak jsem se vracela zpět do tzv. normálního života. Taky zmíním, co mi pomáhá, na co si musím dávat pozor, co bych dělala, kdyby se to vrátilo, co dělám proto, aby se to už nevrátilo. Dlouho jsem váhala, jestli mám vůbec sílu a chuť se k tomu všemu vracet. Ale myslím, že to má smysl, a že je potřeba o některých věcech mluvit.  Mně samotné příběhy lidí, které potkalo něco podobného, svého času pomohly dost. Doufám, že aspoň někomu pomůže ten můj.

Zpět: Zobrazit Přiběhy lidí kteří se setkali s duševním onemocněním


Moji milí čtenáři, blíží se naše čtvrteční setkání. Chci vás všechny, kdo nás čtete pozvat.
Antibiotika mi zabrala asi po třech měsících. Přestaly se objevovat propady nálad. Přestaly mě bolet klouby. Přestala jsem mít konstantně zvýšenou teplotu. Začal mě bavit svět. Začala jsem věřit tomu, že to nejhorší mám za sebou. Že se z toho dostanu. Že se nenaplní prognózy o mé doživotní invaliditě. Jak se mi začalo ulevovat fyzicky, pomalu začaly ustupovat i úzkosti a záchvaty paniky. Po tři čtvrtě roce léčby Minocyklinem jsem mohla začít snižovat dávky antidepresiv.
Snažím se přijít na to, jestli je možné, aby mi bylo fyzicky pořád tak mizerně, ačkoliv je mi psychicky už líp. Psychiatrička se mě snaží přesvědčit o tom, že všechny mé problémy jsou psychosomatické. Píše mi zase další léky. Při další návštěvě mě opět přemlouvá k další hospitalizaci. Nechci. Nechci ani víc léků. Už tak jsem jak chodící mrtvola.
Po dlouhém zvažování souhlasím s několikaměsíčním terapeutickým pobytem. Má mi to pomoct odhalit některé myšlenkové stereotypy, které ve svém důsledku vedou k depresím a úzkostem. Nevím. Můj první dojem je takový, že jsem vlezla do nějaké sekty. Pořád navíc bojuju s nedostatkem energie. Ale bojuju. Účastním se všech aktivit. Smysl některých mi uniká. Překonávám svůj strach a zapojuji se do skupinové terapie. Ačkoliv tomu ze začátku vůbec nedůvěřuji, ukazuje se, že to je jedna z nejsilnějších věcí, která mi v hodně ohledech otevřela oči.
Moje obavy, že se to vrací, se pomalu mění v děsivou jistotu. Nedokážu to zastavit. Mám strach. Nemám sílu to zažít znova. Proč mě to nenechá aspoň nabrat sílu, abych mohla znova bojovat. Není to fér. Není to fér…

Vizita. Doktorka mi říká, ať to tu beru jako terapii. Já to tu beru jako peklo. Večer se bavím se Zitou a ještě jednou holkou, co se pálí zapalovačem. Jakože diagnóza sebepoškozování. Obě jsou normální. Nemaj o kolečko jinak. Normální lidi asi nefetujou a nepálí se, ale v tuhle chvíli mi přijdou jako nejnormálnější lidi na světě a jsem ráda, že tu jsou. Že na to nejsem sama.

Uzavřené oddělení předčilo mé nejhorší obavy. Hned po vstupu mám pocit, že tohle nemůže být pravda, že se to nemůže dít mně. Moje sestřička vidí, jak jsem zděšená. Chytne mě za ruku a řekne, že to zvládnu. Že jsem silná. Že to všichni vědí, že jsem silná, a že čekají, až se k nim vrátím. Já si nepřipadám silná. Připadám si zoufalá a zraněná a bezmocná.

Několik nocí jsem pořádně nespala. Skoro nejím. Mám strašný úzkosti. Jsem úplně stažená do sebe. Ze všech sil se snažím to přežít. Jsem v takové divné křeči, která trvá už několik dní a nechce povolit. Nebrečím. Jen upírám svůj nepřítomný pohled někam skrz všechno, mám zaťaté všechny svaly, jako bych někam běžela, nebo lezla a je to strašně vyčerpávající. Nedovedu najít slova, abych popsala bolest, kterou prožívám.

Do blázince mě veze švagrová. Čekáme na příjmu. Kolem chodí divný zjevy. Fakt dost divný. Co tady dělám já? Iveta je víc zděšená, než já. Má slzy v očích. Já kupodivu ne. Je mi to jedno. Opět sada divných otázek. Sada důležitých formulářů. Koukám se skrz doktorku a setrvačností odpovídám. Jsem odeslána na oddělení. Posadím se do jídelny a čekám. Trvá to dlouho, než přijde doktor. Mezitím mě chodí okukovat pacienti. Vypadají docela normálně. Jsem unavená. Doktor je mladej týpek s dlouhýma vlasama. Za normálních okolností by mi byl asi i docela sympatickej. Ale vybalil na mě další sadu dotěrných otázek. Je to fakt únavné.
Zvoní budík. Je šest hodin ráno. Musím vstát, musím jet do práce, musím dokončit projekt, musím začít pracovat na novém projektu, musím se omluvit z večerního piva, protože to nemám šanci stihnout, budu ráda, když do desíti večer odešlu do Istanbulu podklady pro další marketingovou kampaň. Musím zavolat našim a říct jim, že žádost je podaná. Musím dodělat bráchovi a kamarádům to daňové přiznání, musím aspoň trochu uklidit, vyžehlit, vysát. Musím…musím hlavně rychle vstát a stihnout autobus, nebo bude průser.Je sedm hodin.
JT Fixed Display