Usínám na stoličce v místnosti, kde právě skončil výslech. Závěr? Jsem celostátně hledaná osoba.

„Váš táta si pro vás už jede, ale chvilku to potrvá. Je vám dobře?“ ptá se policista.

„Výborně,“ odpovídám už docela zemdleně. Jsem strašně vyčerpaná. Mám pocit, že umírám. Mé putování je u konce.

Zažila jsem neskutečné věci, které zanechaly šrámy. Šrámy, kvůli nimž si budu navždy pamatovat svou misi za nepoznaným. Okolní svět mi udával směr přesně tam, kam jsem po celou cestu šla… Bylo to prostě psáno ve hvězdách.


Čas se přetáčí o kousek zpátky. Jsou skoro tři hodiny ranní. Táta vychází ze zakouřeného Artěku. Poslední místo, na které sázel. Prohledal parky, byl v mých obvyklých hospodách, já nikde. Vzdává to. Nemůže svou dceru už hledat sám…

Vyťuká 158 a žádá o pomoc.

Ať prý přijde na policii osobně.

Zanedlouho usedá na stanici a má popsat profil pohřešované, o což se diskrétně snaží. Postarší policista však slyší, jen co mu hraje do noty. „Vždyť je to ta stejná holka, kterou jsme včera ráno řešili kvůli zničenému výtahu! Víte o tom vůbec, pane otče? Že ne? No prosím!!!

Bere vaše dcera drogy?“

„Myslím, že ne, jen občas marihuanu.“

Sám si diktuje do zápisu: Dlouhodobá drogová závislost…

Otec protestuje a neubrání se výbuchům nevole.

Nicméně když odbíjí čtvrtá, je vyhlášeno pátrání…

Je ráno, pár minut po deváté. Táta si kupuje noviny a cigára a těší se na ranní kávu po probdělé noci. A bude čekat na spásný telefonát… Zvoní. Volá policie z Hustopečí. Z Hustopečí?! A hlásí mu VELKÝ nález.

Když mě pak konečně spatří, je vážně šťastnej, že opravdicky vidí mě. A jak vypadám? Polospící, polosnící, polozborcená.

Táta je mým zachráncem a hrdinou. Vracíme se domů. Do bezpečí.

Za Rajhradem zaparkujeme u zarostlého sadu. Když vystupuju z auta, ocitám se v Rajské zahradě. Je obrovská, nádherná, něžná. Hladím ji. Dává spoustu krásných, šťavnatých plodů. Zlehka se jich dotýkám, cítím harmonii. Je mi božsky.

Táta dává vědět všem nejbližším, že jsme už spolu, a po očku sleduje, jestli se mu někam nevytrácím. Jsem zrovna ve stavu „jen vzlétnout“, ale cosi už mě drží při zemi. Krásně mě hřeje u srdce. Měli o mě starost.

U táty chci jít spát a zároveň nechci jít spát už nikdy. Ale jsem už relativně v klidu. Po kolika dnech vlastně? Jen ty hlasy. Pořád si povídají, nabádají, polemizují, dohadují se, ale na ničem se nedomluví. Strašně mě to unavuje. Teď se snění hádá s bděním. Blouzním.

Táta bydlí hned pod střechou, s krásným výhledem. A mě tak přitahuje nebe a hvězdy! Tam vysoko se píšou naše osudy. Chci se tam podívat. Ale už nemám sílu zvednout se z postele.

Návštěva mamky je důkazem, že jsem nepochopitelná. Jdeme spolu na procházku a myšlenky ze mě létají jedna přes druhou. Mamka mi nerozumí. A přitom mám v hlavě takový systém! Jenže mu rozumím jen já! Děsím i svou vlastní matku. Nejsem blázen?

Později jsem i s tátou na procházce, jdeme přes Lužánky, pak ulicí Schodovou. Náhle spatřím na zemi něco nevídaného – aha, miniaturní plastové „letadýlko“. Beru to jako velké znamení, jsme přítomni zázraku!

„Prozraď mi – čeho je to znamení?“ ptá se zmateně táta.

„Sama ještě nevím, ale brzy se to dozvíme.“

Po cestě vilkovou čtvrtí samaritánsky ulevuji keřům v zahradách: uštipuji uschlé větvičky, aby mohly posílat sílu do zdravých částí svého vzrostlého těla.

„Víš, tati,“ povídám hrajíc si se zázračným letadýlkem, „všichni jsou totální blázni. Jen já jsem letadlo.“

Táta zabrousí na téma hospitalizace. Moje reakce? Hysterický nával pláče a úzkosti.

„Do Černovic už nikdy! Prosím, tati!“

„Jsou i jiné možnosti…“

Je pondělí 1. září 2014. Jedeme za mým psychiatrem a nakonec se domluvíme na Vojenské nemocnici.

Odcházíme z ordinace, když si tátu ještě zavolají zpět. Chci si zapálit a domluva je jasná: počkám venku před vchodem.

Jenže mě tam za chvíli nenajde. A teprve teď mu dochází, kolik má ta zpropadeně obrovská poliklinika vlastně vchodů ‒ ze tří stran… A u kterého z nich čekám proboha já? Zakousla se do něj úzkost. Byl mi tak blízko a pak se mu znovu ztratím?!

Obíhá všechny vchody, ale já nikde. NIKDE! Co teď? „Vždyť já tě už, Dorotko, přece našel!“

Mezitím jsem dotahala uklidňující cigaretu. Už je mi jasné, že si musím jít na pár dnů odpočinout. Nejsem v pořádku.

Při jakéms takéms kontaktu s realitou mě napadá, že táta může vyjít jiným vchodem. Vydám se tedy k zaparkovanému autu přes park, který už dává jasně najevo, že podzim nelítostně přichází. Skoro létám, jsem lehká jako vánek.

Konečně přichází zchvácený táta a už z dálky volá své obligátní:

„No Dori, kde ty si?“ A dodává vděčně: „…pánbůh zaplať…“

A já, jak už máme ve zvyku, opáčím: „No tati, a kde si ty?“

„Hledal jsem tě. A měl jsem strach, že ses mi zase ztratila.“

„A já šla k autu, abych měla jistotu, že mi neujedeš.“

Cesta do nemocnice. Táta pouští Neckáře a já, docela rozjetá, to dám na plný pecky a zpívám z otevřeného okýnka pro okolní svět:

„Beránku náááš na nebesííích,

stůj při nááás, až přijde tma!“

Na příjmu už si na mě brousí zuby postarší, prostorově výraznější blond dáma. Je mi nesympatická, ale není to tak dávno, co jsem si zakázala sázet na první dojem. Dávám jí tedy šanci a snažím se konverzovat s humorem. Jak vidno, je bohužel vážná.

„Začneme rodinnou anamnézou. Jaké máte choroby v rodině?“

„Táta se léčí s cukrovkou. A asi mi dal do vínku nějakou tu bipolárku. Máma se psychicky neléčí, ale možná by měla. Často bývá smutná.“

„Alergie?“ ptá se psychiatrička.

„Neguji,“ opáčím.

„Sourozenci?“

„Ano, jsem druhorozená. Takový ten genetický zbytek, chápete…“ očekávám aspoň lehký úsměv. Nic.

„Jaké jste měla dětství?“

„Moc pěkné to bylo. Pak se ale naši rozešli. Chodila jsem tenkrát k psycholožce, ale tam jsem jen malovala obrázky.“

„Vzdělání?“ navazuje doktorka suše.

„Dobrý,“ snažím se znovu zavtipkovat.

„Pracujete?“

„Jak kdy. Mám živnosťák na poradenství.“

„Jaké poradenství?“

„To byste nepochopila asi.“

„Jaký máte vztah k drogám? Alkoholu? Cigaretám?“

„Veskrze pozitivní. Kouřím nula až čtyřicet denně, podle potřeby. Moc nepiju, ale taky se umím ožrat. Z tvrdýho nic jiného než absint. Cítím se pak jako absintová víla. Z drog jsem pár zkusila, ale to byly jednorázovky, spíš experimenty. Občas si dám trávu.“

„Jak vám začaly psychické potíže?“

„Podílely se na tom tři věci… geny, vnitřní rozpoložení, vnější vlivy… Máte moc krásný kámen na krku!“ snažím se.

„Dál?“ reaguje suše doktorka.

„Měla jsem hodně úzkostí, moc jsem nevnímala realitu.“

„Pak jste byla v Černovicích?“

„Černovice? Ty si už nepamatuju,“ směju se. Ani tento vtip s ní bohužel nehne.

„Jak vaše potíže pokračovaly?“

„Problémy mám v podstatě od furt. Hlasy taky od furt. Jsou tady pořád se mnou, to mi pomáhá.“

„Teď ty hlasy taky slyšíte?“ zeptá se zvědavě doktorka.

„Ne. Mám odkloněno.“

„Co to znamená?“

„Odpočívám, relaxuji, tak mám odkloněno. Když hlava pracuje, slyším hlasů víc. Ten nejdůležitější říká, co mám dělat. Další hlas říká, co dělat nesmím. Já pak dělám kompromisy. Když je ale neposlechnu, dost mi nadávají, to je pak takové pěkné,“ snažím se o ironii. „Pořád mě má někdo pod kontrolou a to je opravdu milé.“

„Jaký je váš stav v posledním měsíci?“ ptá se psychiatrička.

„Mám dobrou náladu. Nemusím spát, nemusím jíst, jen když potřebuju. Ale to se moc často nestává. Spím nula až osmnáct hodin.“

 „Nějaké neobvyklé čerstvé zážitky?“

„Ó ano. Před pár dny jsem potkala kluka, nazvala bych ho kominíkem. Ten mě navedl na správnou cestu. Pak jsem potkala Ježíše. Byl to nádherný člověk, ale moc unavený a nešťastný.“

„Kde jste ho viděla?“

„No, všude, kde jsem byla. Třeba na Zelňáku.“

„Jaký to byl pro vás prožitek?“

„Radostný až extatický.“

 „Můžete uvést další podrobnosti?“

„V pátek jsem odešla z domu. Šla jsem do světa. Vybídl mě hlas, měla jsem hledat pravou lásku. U nás v domě jsem ji nenašla, tak jsem putovala po Špilberku. Zasekla jsem se tam. Nakonec mě našla policie. Ale kdo hledá, najde.“

„Zpět k jádru věci,“ upozorní mě lékařka.

 „Celý víkend byl skvělý. Měl úžasnou atmosféru. Všechno mě sice bolí: plíce, srdce, břicho, hlava, ale stálo to za to. Všechno mám teď trochu smíchané dohromady, životní koktejl. Mám v hlavě dokonalej mixér,“ zazní můj poslední vtip.

„Souhlasíte s hospitalizací?“ ptá se naléhavě doktorka.

„Jsem unavená, chci se trošku prospat. Takže jo.“

Injekce, co jsem dostala do zadku, nezabírá. Lehám si na lůžko, chci tomu jít naproti, ale nejsem dost trpělivá a během minuty jdu omrknout kuřárnu. Po cestě potkávám bloudící, smutné a zlomené duše. Všude je depresivní atmosféra a já mám nutkání to změnit… Energie, sil a elánu na rozdávání, určitě to zvládnu, ale čeká mě strastiplná cesta k vysvobození… Takže výkon na maximum a šup do bludného kruhu!

  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display