„Takže mi říkáš, že je vše v pořádku a že tě tady můžeme nechat samotnou? Teď se nejdřív pořádně vyspíš a pak se mi ozveš, jo?“ klade mi na srdce táta před odchodem z bytu, kde bydlím já, můj nejlepší přítel a naše tři kočky.

„Jasně, tati. Jsem v pohodě,“ odvětím, protože se cítím skvěle. Den začíná.

„Loučíme se tedy s tebou.“

„Dávej na sebe pozor,“ dodává máma ve dveřích.




Zabouchla jsem za nimi mříž. Vcházím zpět do bytu a silně si uvědomuju pnutí ve svém těle. Tohle bylo rozloučení s rodiči, nechávají mě jít dál životem samotnou, jsem teď hotová bytost, připravená pro boj za lepší svět.

Ano, jsem to já. Životem omlácená do tvaru tak dokonalého, že nezbývá než najít podobně dokonalou duši – a vydáme se na cesty. Jsem připravena.

Místo mých dvou funkčních dotykových telefonů si beru tlačítkový mobil, kde ovšem chybí SIM karta. Našla jsem ho společně s dalšími poklady ve skříňce svého spolubydlícího, plné vzpomínek. Do svého zavazadla, kterým je potah na autozrcátko s motivem české vlajky, si balím i polské zloté – jiné peníze nemám. Taky mi přesně padnou dámské hodinky a od té chvíle udávají rytmus mého světa. Pro všechny případy balím i cestovní pas.

Navlékám si červenou košili, kterou jsem nosila v deseti letech, bráchovy trencle do tělocviku, staré skoro jako já. Svůj outfit překrývám značkovým jarním kabátkem, přestože je konec srpna. Třešničkou na dortu jsou boty, které jsem koupila v kouzelném švédském obchodě, s těmi nejvyššími podpatky, a které jsou tak nádherné, že v nich chci být pohřbená.

Vycházím z bytu bez klíčů a nohy mne vedou k prvnímu zastavení mého putování: stoupám do druhého, třetího a nakonec do nejvyššího patra našeho domu, kam už vedou jen užší schody. Vedou do nebe?

Snažím se dostat na střechu, ale nenacházím cestu. Sundávám si své boty do hrobu a bez nich se teď cítím lehká jako vánek. Zkoumám dvoje dveře a na jedny z nich zaklepu. Otevře mi překrásný, vysoký, tmavovlasý a urostlý muž mého věku. Je mi strašně sympatický, ale vím, že on není ten, koho hledám.

„Někoho hledáš?“ zeptá se ještě ve dveřích.

„Ano. Tebe asi ne, ale někoho ano. Můžu dál?“

„Jasně, za chvíli ale odcházím.“

V podkrovním bytě je krásné světlo. Byt prolétnu očima a zůstávám hledět na akvárium, v němž sice je voda, ale po životě ani vidu ani slechu.

„Dnes ještě nikdo nenakrmil náš svět, tak tam trochu nasypej.“

Zcela nechápajíc úkon provedu, zatímco mne můj nový známý zpovídá.

„Kde máš kamarády?“

„Poztrácela jsem je…“ odpovím pohotově.

„Pojď, půjdeme ti je najít, jo?“

Vyrážíme z domu číslo 11 jedné brněnské ulice, jdu bosky. Země je tak měkoučká a příjemná na dotek, že rázem nechápu, že jsem kdy mohla nosit boty.

Vykládáme si bok po boku o všem možném a hledáme společně. Ale nejde nám to. Přicházíme k domu číslo 5 jiné brněnské ulice. Je to známé místo. Dnes ráno jsem po příšerném a vlastně i magickém zážitku s výtahem toto místo opustila. Stmívá se.

Koukám kolem sebe a můj nový kamarád nikde. Kde je? Musím ho dohonit!

Rozbíhám se do strmého kopce, míjím upoutávku na noční běh Brnem a cítím, že můj životní závod již dávno odstartoval. Běžím. Běžím, seč mi síly stačí. Vlastně skoro lítám, necítím žádnou bolest ani únavu. Až tam nahoru, tam to znáte, tam, co je ten vojenský hřbitov. Spousty a spousty stejných křížů rovnoměrně postavených na trávě tak měkké, že na chvilku musím spočinout. Uléhám na trávu, dotknu se jednoho z křížů a šeptám pohádku mrtvým vojákům. Koukám na černou oblohu projasněnou hvězdným prachem. Je mi teskno.

Po krátkém, ale vydatném odpočinku se vydávám na cestu dolů. Znovu běžím. Zastavuji se na křižovatce čtyř cest. Usedám na lavičku, mám šílenou žízeň a v potahu na autozrcátko nahmátnu láhev s nápisem „Kropla z Beskydu“ – polsky kapka z Beskyd. A opravdu je v ní kapka. Kapka, která zažene i tu největší žízeň. Z jednoho směru ke mně přichází postava. Spíš se šourá, belhá, neobratně klopýtá. Je to starší pán romského původu.

„Ale slečinko, vy to tu nějak příliš dobře znáte.“

„Nikdy jsem tu nebyla, pane.“

„Právě proto je to tak známé, že?“

Se smíchem v očích odchází jinou cestou. Je tma.

Když jsem byla malá, bála jsem se tmy. Teď překonávám svůj strach. Překonávám svoje hranice. Vydávám se nejtemnější možnou cestou, křovinami, kolem lampy, která už dávno přestala svítit.

Běžím. Země je chladivě příjemná a měkčí než kdy jindy.

Vybíhám z lesoparku na ulici. Ulice z opačného konce tak důvěrně známá, z této strany však tajemná a mystická.

První dům má světlou omítku, dvě patra a nad dveřmi trnovou korunu z drátů. Vím, že je to ten dům, co hledám. Vcházím do zahrady. Slyším hlasy. Slyším smích a rozhovor dvou mužů. Slyším důvěrně známou znělku seriálu South Park, který tak strašně nemám ráda.

„Ahoj,“ stoupnu si na lavičku proti nim, udělám holubičku a ptám se: „Mohu se připojit?“

„Vodku?“ ptá se jeden z nich.

„Nepohrdnu,“ odvětím a s radostí přijímám. „Proč se díváte na takovou kravinu?“

„Znáš to? A umíš anglicky? A umíš číst mezi řádky?“

„Ano, ano, ano.“

„V tom případě by to měl být tvůj oblíbený seriál.“

Od této doby se datuje chvíle, kdy mi South Park přestal vadit.

Nabízejí mi i brko. Neodmítám, právě naopak. Vysypávám kapsy svého kabátku i obsah svého zavazadla, je mi s tolika věcmi těžko. Nechávám si to nejnutnější. Polské zloté, hodinky, pas, Kroplu z Beskydu a svou památeční vyřezávanou fajfku na kouření trávy balím zpět do potahu na autozrcátko. Ale sluneční brýle, balzám na rty a další nedůležitosti nechávám na stole.

„Tak kam vyrazíme?“ ptá se jeden z nich.

Druhý odpovídá: „Mrknu na facebook, kde dneska kalí Ježíš.“

„Cože? Vy znáte Ježíše?“ ptám se s ohromným zájmem. „Já ho totiž hledám.“

„Tak to se budeme muset vydat do Plzeňky, tam on je.“

Vydáváme se na cestu. Je to dost komplikované, neb jsem docela těžko stravitelná od chvíle, co vím, že Ježíš je někde poblíž. Šílím. Cítím strašlivé pnutí. Je mi krásně a zle zároveň. Vysvobození je na dosah ruky.

O chvilku později už jsem tak nesnesitelná, že i moji noví známí to se mnou vzdávají.

Odcházím vlastní cestou. Sama samička.




Potloukám se ulicí, která je mi tak známá. Avšak já chci poznat nepoznané. Zakusit něco nového. Už tak dlouho přece cítím, že se něco láme – je to něco ve mně, já, nebo vesmír? A záleží na tom vůbec? Hlavně že už nic nebude jako dřív.

Odbočuji do temné uličky, procházím malým parčíkem a pak do malebné uličky, kterou taky velice dobře znám. Vlastně jak jinak, celé Brno znám jako onošené a zašlé boty.

Z oblohy na mě civí černočerná tma, protkaná zběsile zářícími hvězdami. Měsíc je podivně velký a obličej na něm se jaksi ošklivě mračí.

Vidím schodiště. Vede do nebe? Musím to vyzkoušet, jak jinak. Vybíhám schody čtyřpatrového parkovacího domu, ale nahoře nacházím skupinku lidí, ze kterých cítím, že nejsou dobří. Proto se na špičkách rychle otáčím a běžím zpět dolů. Hledám. Hledám a nenacházím. Jsem zmatená, ale vím, že vysvobození ze zamotaného kruhu mého života je na dosah ruky.

Na kopci nade mnou je ozářená katedrála, láká mě. Přesto volím jinou cestu, procházím branou a těším se, co na mne za ní čeká. Prodírám se křovinami, z jedné strany vykřičený dům, z druhé strany zeď obrostlá snad stoletým břečťanem. Přichází překážka – sráz dolů a pod ním roztomilá teráska. Nezbývá než využít služeb břečťanu. Nebezpečí na mě ze tmy dýchá, však já nebojím se vlka, nic. Z terásky nakukuji do okna, je pootevřené. Chci najít to, co hledám. Chci teleport na přesné místo přesně v tu chvíli, kdy se to zlomí. Jenže ani pas vhozený pootevřeným oknem nepomáhá. Nic se neděje.

Z terásky seskakuji ještě níž. Slyším hlasy, ale kdo ví, zda nejsou jen v mé hlavě. Jsem už tak nízko, že skoro nevidím hvězdy. Špatné znamení? Volám o pomoc. Vytočím číslo a z druhé strany se ozve ospalý hlas:

„Co chceš? Proč mě zase otravuješ?“

„Ztratila jsem se. Jsem tu a čekám na vysvobození. Hledám někoho blízkého, kdo se mi ztratil.“

„To ale není můj problém, nech mě být.“

Ani jsem se nestačila omluvit a můj nepřítel na telefonu zavěsí. Zahazuji mobil do jakési roury, je mi k ničemu.

Přede mnou je zeď, kterou nemohu přelézt. Je holá a vysoká, studená a nepříjemná na dotek. Obracím tedy svoji tělesnou schránku. Chci pryč. Jenže jak?

Vší silou vysvobozuji sama sebe ze spárů sebe samotné. Lezu po břečťanu, přelézám zídky, jsem schopná všeho. Nic není překážkou a já se vracím branou do uličky. Rozbíhám se, protože mě napadne, že svůj závod můžu zcela jednoduše prohrát.

Přibíhám k jakémusi muži s cigaretou:

„Kudy tudy kudy kam?“ ptám se rozverně.

„Ale slečinko, jako byste to nevěděla. Přece nahoru do kopce. Už tam na vás čekají.“

Oči se mi rozsvítí radostí, kouřícímu muži za běhu děkuju a přeju šťastný život, který si tak zaslouží.

Udýchaná dobíhám ke katedrále. Nikde nikdo. Svítá.

Zvoním na zvonky. Nikdo neotevírá.

Křičím do prázdna. Nikdo neslyší.

Buším na dveře katedrály. Nikdo nic.

Jsem zoufalá. Je tohle konec? Už to všechno hledání a pachtění za lepším životem chci vzdát. Šouravým krokem a s hlavou svěšenou odcházím do hlubin své duše. Bráním se slzám – ostatně jako vždy nechci projevit slabost ani sama před sebou.




Blížím se k Zelnému trhu. Nikde ani živáčka, jako by tu nikdo ani nikdy nebyl, je tu pusto a prázdno. Najednou spatřím postavu, prochází rychle kolem mě, jako by se snažila tady ani nebýt. Vím, že je to On. Vím, že je to ten, koho hledám. Vím, že je to Ježíš. Můj Ježíš.

Skáču mu kolem krku, líbám ho na líčka a vyčerpaně šeptám:

„Bála jsem se, že už tě nenajdu…“

„Ale našla, pojď, půjdeme spolu až na kraj světa.“

Vidím slzy v jeho očích.

„Co se stalo?“ ptám se.

„Mého bratra dnes srazilo auto.“

„Cítím, že bude v pohodě. Všechno zvládneme,“ chlácholím ho.

Společným krokem odcházíme k nádraží, povídáme si, objímáme se. Jsem konečně šťastná. Prý dokonce zářím.

Hledáme ten správný kout pro zpečetění naší lásky. Procházíme industriální nádherou, přes koleje, nakonec uléháme do betonové postele a necháváme se unášet nejvášnivějšími polibky dál a hlouběji, až tam, do jiné dimenze. Eruptivní slunce je lehce nad obzorem a háže nádherné světlo. Kolem projíždí vlak.

Toto je Ono. Dokonalé spojení. Duchovní symfonie. Milování s Ježíšem. Mým Ježíšem. Sex tak nádherný, že na něj po zbytek života budu vzpomínat.

Opouštíme naše lůžko a vracíme se zpět k nádraží, odkud se máme vydat do jeho domu.

„Čeká tam moje máma. Nemá moc nikoho ráda.“

„To ještě nepoznala mě…“

„Počkej tady na mě, koupím lístky.“

Usedám mezi dočasné obyvatele hlavního nádraží. Ježíš se ztrácí v davu. Čekám. Jsem nedočkavá a vydám se ho hledat. Nikde ho nevidím, ale všimnu si letáku, že balíček teď můžete poslat prostřednictvím Českých drah. Leták strkám do kapsy a nasedám na první vlak, co vidím.

Ovšem průvodčí mne za balíček nepovažuje, mračí se na mě. Vystupuji při prvním zastavení. Nasedám na autobus. Objevím se kdesi v Hustopečích. Na kostele odbíjí sedmá hodina ranní.

Toulám se po městě. Bosky, hladová, žíznivá. Bez cigaret. Bez peněz. Jsem teď jen ušmudlaná bosá holka v trenclích a v luxusním kabátku. Všichni na mě civí. Mířím do kostela, ale je tam zavřeno.

Jsem zoufalá, ztratila jsem svého Ježíše.




Padám únavou. Mám za sebou nespočet probdělých nocí a největší putování svého života.

Hledám dobré duše, ale místo toho jsem nalezena já.

„Slečno, pojedete s námi,“ povídá milý pan policista.

Neodporuji, nasedám do auta.

Na stanici mě vyslýchají. Ptají se na podivné věci, na které já zase podivně odpovídám. Nakonec z nich vypadne, že jsem od včerejška celostátně hledaná a že můj táta pro mě už jede…
  • Žádné komentáře nenalezeny
Přidat komentář
JT Fixed Display