DoriJsem Dorotka, mám schizoafektivní psychózu a svět se se mnou nemazlí. Ale zvládám to. Samozřejmě hlavně díky svým kouzelným pilulkám. Antipsychotika a harmonizátory nálady, čistá magie.

Žiju si své dva světy: svět zvaný Realita a svět zvaný Země Oz. Realita je nekompromisně opravdová a se Zemí Oz nerozdělitelně spojená. Země Oz mění svá kouzla každou chvíli. Někdy je spanile krásná jako měsíc v úplňku a jindy zase šedá a zamračená, jako půl páté ráno.

Poprvé ke mně promlouvala Země Oz skrze hlasy v mé hlavě. Vedly mě cestou necestou a nutily mě k neuvěřitelným skutkům. Vše kolem ke mně začalo promlouvat, náhodní kolemjdoucí, nápisy v ulicích, poznávací značky na autech, pouliční lampy... Na potkání jsem rozdávala svá takto nabytá moudra všem kolemjdoucím a nezištně je lákala do svého světa. Stala se ze mě komunikativní raketa, která se zamiluje na potkání a vše vyřeší do minuty.

Manická fáze dosáhla svého vrcholu 1. května 2009. Tři dny na to jsem nastoupila do Černovic.

Do Země Oz jsem se propadla tak hluboko, že trvalo doktorům, sestřičkám a celému světu 77 dní, než mě ze spárů čaroděje ze Země Oz vrátili do Reality.

Dalších pět let jsem prožila vcelku pokojně, ale Země Oz mne stále neopouštěla. Zůstala jsem zakletá. Několikrát jsem se proměnila v kámen – depresivní fáze přicházely v nepravidelných intervalech a rády zůstávaly na dlouhé časy. Vždy, když jsem zkameněla, v podstatě jsem nebyla schopná dělat cokoliv jiného, než pobývat v posteli. I čištění zubů bylo nadlidským úkolem. Trvalo i více jak rok, než jsem se z fáze deprese dostala. Marnost nad marnost. Nuda, nuda, šeď, šeď.

Pochopila jsem docela brzy, že Země Oz není jen výletním místem, které v životě navštívím jednou, ale je to součást mého světa, kterou musím opatrovat a chránit. Je to mé místečko na světě, se kterým se musím naučit žít, i když v něm zrovna nejsem.

Kouzelné pilulky jsem poslušně přijímala ve stanovených dávkách, až do chvíle, kdy jsem citíla, že je dále nepotřebuju. Další velký výlet do Země Oz byl v tu dobu daleko blíž, než jsem si vůbec mohla představit.

Čaroděj ze Země Oz se do mě zakousl daleko více, udělal ze mě vyvolenou. Měla jsem za úkol spasit svět. Nedokázala jsem to ale sama, proto jsem po Brně v nesmyslně časných ranních hodinách hledala další vyvolené, kteří by mě při mé cestě doprovodili. Potkala jsem se na Zelňáku s Ježíšem, jehož tvář se mi dodnes zjevuje ve snech. Zklidnění mé duše přicházel ve světě Reality až v objetí mého otce.

1. září 2014 jsem dobrovolně nastoupila na Psychiatrické oddělení Vojenské nemocnice, kde jsem strávila poetických 7 a půl týdne.

Země Oz je nezapomenutelným místem, ve kterém když jsem, ztrácím se ve vlastních myšlenkách a rozhodovacích schopnostech. Když v ní ale nejsem, fascinovaně na ni vzpomínám a vyprávím o ní. Chcete se dozvědět více? Dnes se zdá vše být v rovnováze, ale já vím, že tam hluboko ve mně je Země Oz zakořeněná a zůstane tam už navždy. Pojďte se mnou objevit všechna její zákoutí. Pojďme spolu prostoupit hranice a nalézt ovládací panely mých dvou světů. Taky chci znát vaši „Zemi Oz“, každý ji totiž má, jen ji v sobě objevit a lépe ji poznat.

.

Zpět: Zobrazit Přiběhy lidí kteří se setkali s duševním onemocněním


„Takže mi říkáš, že je vše v pořádku a že tě tady můžeme nechat samotnou? Teď se nejdřív pořádně vyspíš a pak se mi ozveš, jo?“ klade mi na srdce táta před odchodem z bytu, kde bydlím já, můj nejlepší přítel a naše tři kočky.

„Jasně, tati. Jsem v pohodě,“ odvětím, protože se cítím skvěle. Den začíná.

„Loučíme se tedy s tebou.“

„Dávej na sebe pozor,“ dodává máma ve dveřích.

Přichází tma. Každým dnem mne objímá víc a víc. Mohla by mě obejmout úplně a já bych se jen tak ztratila. Vytratila ze světa. Ze světa, který se mi vůbec nelíbí.

„Jaký si to uděláš, takový to máš,“ zní mi v hlavě a já přemýšlím, co jsem mohla udělat jinak, a city mi přitom mrznou na jazyku.

Jsem vůbec dobrým člověkem? Nejsem takovou, jakou mě očekáváte. Jsem jiná — divná, ale svá. Jsem příliš hodná na některé, příliš zlá na jiné, příliš přísná na sebe. Nedělám zlé, ba ani špatné věci, přesto můj vnitřní kritik je hysterický, už mi prý není pomoci.

Bipolární porucha nemá jen stinné stránky. Sama si cením své nemoci jako určitého daru. A tady je pár fajn věcí.
Bylo, nebylo, mezi dvěma kopci - dvěma brněnskými dominantami, na soutoku dvou řek - Svratky a Svitavy, za času nedávného, žila dvakrát jedna dívka. Nebyla nedobrá. Byla vlastně docela v pořádku, jen existovala dvakrát. První byla jako den, druhá jako noc. První jako láska a druhá zas nenávist. I plynoucí řeka má dva břehy. A přece žily v harmonii.

Jsem Dorotka, mám schizoafektivní psychózu a svět se se mnou nemazlí. Ale zvládám to. Samozřejmě hlavně díky svým kouzelným pilulkám. Antipsychotika a harmonizátory nálady, čistá magie.

Žiju si své dva světy: svět zvaný Realita a svět zvaný Země Oz. Realita je nekompromisně opravdová a se Zemí Oz nerozdělitelně spojená. Země Oz mění svá kouzla každou chvíli. Někdy je spanile krásná jako měsíc v úplňku a jindy zase šedá a zamračená, jako půl páté ráno.

JT Fixed Display